Teď anebo někdy

Chtěl jsem být silákem, co trhá řetězy,
statečným vojákem, vždy nad zlem vítězit,
obratným zápasníkem a slavným rockerem,
odvážným námořníkem, úspěšným boxerem,
pilotem balónů, anebo potápěčem,
taky lvem salónů, prostě být dobrý v něčem.
To všechno proto jen, abych se cítil líp,
abych byl spokojen, že jsem chlap, jak má být.

A tak jsem z filmových hrdinů brával si příklad,
po zemi jinými nechal se smýkat
a rány dostával do duše do zubů,
postupně poznával, čím nikdy nebudu.
Snad celou tíhu světa chtěl zvednout nad hlavu,
na cestě do daleka, hledal jsem odvahu.
To všechno proto jen, abych se cítil líp,
abych byl spokojen, že umím naplno žít.

Teď už mi dochází, že všechno nezmůžu,
kdybych se rozkrájel, sám sebe nepřemůžu.
Že už se nechci prát a ani všechno vědět,
na každou otázku nemusím odpovědět.
Občas si odpustím strach nebo neúspěch,
ochotně vyměním trofeje za úsměv.
Pak možná konečně budu se cítit líp.
A budu spokojen, že je to jak má být.

Moje hippie holka sice nosí děsný zvony,
Jinak je to ale prvotřídní kus.
Moje hippie holka, poslouchá Stouny,
V tomhle směru máme dost podobnej vkus.
Pořád se usmívá a málokdy se brání,
Nechce se nudit, tak na nic dlouho nečeká.
I když je hippie, s trávou to nepřehání.
Pouští si Satisfaction a pak bejvá divoká.

Má pěkný tělo, dlouhý nohy, nikde jí nic nechybí.
Nechce, abych zhasnul, potmě na to nevidí.
Nikdy si nestěžuje, že ji hlava bolí,
navzdory hippie módě, po těle se holí.
Dobře ví, jak to chodí a pěkně se mnou mává.
Když na to přijde, vůbec nenechá mě spát.
Skoro to vypadá, že mě má ráda.
Minimálně jednu za noc, včera čtyřikrát.

Ona se baví a já v tom lítám.
Žhaví mě do ruda a oči jí září.
Miluju, když ty svoje zvony svlíká.
Můžu se zbláznit z toho, jak se při tom tváří.

Moje hippie holka, ta vážně stojí za to,
Nemá ráda dlouhý řeči, zbytečně nemyslí.
Moje hippie holka, ta ví jak na to,
Neptá se, nevyčítá, neplácá nesmysly.
A ráno, večer, odpoledne, do těla mi dává.
Mezi tím na kytaru nechává mě hrát.
Začínám si myslet, že to asi je ta pravá,
Já a tahle hippie holka jsme tak akorát.

Ona se baví a já v tom lítám.
Žhaví mě do ruda a oči jí září.
Miluju, když ty svoje zvony svlíká.
Můžu se zbláznit z toho, jak se při tom tváří.

Už dlouho mám tajnej plán.
Až jednou vrátím se z práce domů,
začnu si stavět aeroplán.
Křídla, trup, podvozek a vrtuli k tomu.

Jenže pak místo do nebe,
jak by se nejspíš dalo hádat,
poletím si v něm pro tebe.
A ty mi budeš z dálky mávat.

Vezmu tě někam daleko.
Chtěl bych ti ukázat, cos ještě neviděla.
Ve vzduchu budeš naměkko,
Úplně poprvé, já vím, žes ještě neletěla.

Takový výlet nám prospěje.
Nad mraky ve výškách můžem kroužit.
Ve vlasech vítr, na dohled od ráje.
Víc než je obvyklé, budeme po sobě toužit.

Jenom my dva s hlavami v oblacích,
s nadhledem na svět můžem se dívat.
Občas se uletět vyplácí,
podívej na ptáky, mají vždy o čem zpívat.

A potom jachtu nám postavím
až se zas vrátíme dolů z nebe.
Barevnou plachtou ji vybavím,
jméno dostane podle tebe.

Výlet po moři nám prospěje,
z paluby na hvězdy budem koukat.
Kotva je symbolem naděje.
S nadějí necháme se vlnami houpat.

Jen sami dva s hlavami nad vodou,
s nadhledem na svět můžem se dívat.
Delfíni k cíli nás povedou,
Když budem tiše, možná uslyšíme velryby zpívat.

Zase mě trháš na kusy,
na čelo kreslíš vrásky.
Provádíš na mně své pokusy,
tváříš se, že je to z lásky.
Marně se snažím Ti odolat,
vím, že se zbytečně bráním.
Málokdo dokáže vzdorovat
drtivé přesile všech tvých zbraní.

Stránky máš plné otazníků,
a tajuplných míst.
Možná bych se měl od básníků
učit jak mám tě číst.
Procházím každou kapitolu
a podtrhávám řádky.
Já tvoji knihu do regálu
nedokážu vrátit zpátky.

Zdá se, že vážně pod kůží tě mám
hlouběji než se zdálo.
Na celé čáře s tebou prohrávám.
A tobě je to málo.

Hledám klíč ke tvé harmonii
a skládám z letmých tónů
pro tebe vlastní melodii
jedinou z milionů.
Chci zvládnout celou partituru,
překonat pasáže zrádné,
vím, že se nestačí dívat vzhůru
a čekat jestli hvězda spadne.

Zdá se, že vážně pod kůží tě mám
trochu víc než se zdálo.
Na celé čáře s tebou prohrávám
A tobě je to málo.

Zdá se, že vážně pod kůží tě mám
hlouběji než se zdálo.
Na celé čáře s tebou prohrávám.
A tobě je to málo.

Zdá se, že konečně štěstí mám
Už skoro měsíc nejsem sám
Já rozjíždím to s nekonvenční kráskou
Chovám se jako kluk a doutnám láskou.

Skvěle se oblíká, ještě líp voní,
ve správnym rytmu se dokonale vlní.
Přes všechna pozitiva to ale háček má.

Asi že zakázaný ovoce nejlíp chutná.
O jinou nestojim, řečí se nebojim
a tak už od rána, těšim se do postele,
já totiž miluju hvězdu z filmu pro dospělé.

Hlavu si nelámu, rychle si zvykám,
Že se má milá před kamerou svlíká.
Slíbila, protože mě ráda má,
že odteď bude točit už jenom s holkama.

Navíc mi jako dárek k svátku,
přivedla domů kamarádku
V kostýmu zdravotní sestřičky s poutama.

Asi že zakázaný ovoce nejlíp chutná.
O jinou nestojim, řečí se nebojim,
celej den od rána, těším se do postele,
já totiž miluju hvězdu z filmu pro dospělé.

Po dlouhý době mám důvody k radosti,
stačí si představit, ty její přednosti.
Sice moc nevaří a nežehlí mi košile,
zato mě miluje rychle a zběsile.

Trochu se bojím,
co tomu řeknou rodiče,
až se dozví, že má milá tančí nahá u tyče.
A že je povoláním mládeži nepřístupná.

Asi že zakázaný ovoce nejlíp chutná.
O jinou nestojim, řečí se nebojim,
a tak už od rána, těšim se do postele,
já totiž miluju hvězdu z filmu pro dospělé.

Znám tě od svých pěti, dobře vím, co máš a nemáš ráda.
Že ráno v koupelně si zpíváš.
Modrá hodí se k tvý pleti, chutná ti marmeláda
A často bláznivý sny míváš.

Ale teď, když vidím tě tu stát,
jen tak se na svět usmívat,
najednou slova marně hledám.
Asi tě mám rád…

Už dávno nejsi malá holka a já nevím, kam dřív koukat,
když si nový šaty zkoušíš.
Ptáš se, co na to říkám a já ti odpovídám,
že jsou moc fajn, že přímo záříš.

Když tě v nich vidím tady stát,
jen tak si s vlasy pohrávat,
najednou rovnováhu ztrácím.
Asi tě mám rád…

Ale teď, když vidím tě tu stát,
jen tak se šťastně usmívat,
najednou slova marně hledám.
Asi tě mám rád…

Tak si to v hlavě srovnat zkouším, když se v dešti vracím domů.
A i když límec mi prší,
nespěchám, vyhýbám se loužím, v myšlenkách se vracím k tomu,
jak ti letní účes sluší.

V představách vidím tě tu stát,
jen tak si s vlasy pohrávat,
a déšť mý pochybnosti smývá.
Asi tě mám rád…
Asi tě mám rád…
Asi tě mám rád…
Asi tě mám rád…
Asi tě mám rád!

Dneska ti do zpěvu není
a jindy štěstím málem tančíš.
Včera jsi měla srdce na dlani,
dnes ale zůstáváš tajemná.
Nálada často se mění,
buď je ti do smíchu, anebo k pláči.
Chvíli jsi v klidu, pak zas vyvádíš,
netuším, co to všechno znamená.

A tak se raději držím zpátky,
mlčím a poslouchám.
Marně se snažím najít mezi řádky
návod jak zvládnout tě mám.

S úsměvem na tváři vstáváš,
jindy tě ze snů budí stíny.
Buď všechno důkladně promýšlíš
nebo jsi šíleně spontánní.
Vítězíš a hned se vzdáváš.
Chvíli jsi odvážná, pak zase plachá příliš.
Ledově žhavá, skromně troufalá.
Zběsile jemná, něžně brutální.

A tak se raději držím zpátky,
mlčím a poslouchám.
Marně se snažím najít mezi řádky
návod jak zvládnout tě mám.

Objímáš mě, proklínáš mě, svádíš, dráždíš, odmítáš mě.
A já jistě vím jen, že jsi spolehlivě stále nestálá.

Každý den lekce mi dáváš,
škrábeš a koušeš, potom spokojeně vrníš.
Co bylo ráno, večer neplatí
a noci bývají nevšední.
Počítáš, jindy jen hádáš.
Nejdřív se předvádíš, hned na to stydíš.
Možná jsi zázrak, možná prokletí.
Víš jak být nenápadně výstřední.

A tak se raději držím zpátky,
mlčím a poslouchám.
Marně se snažím najít mezi řádky
návod jak zvládnout tě mám.

A tak se raději držím zpátky,
mlčím a poslouchám.
Marně se snažím najít mezi řádky
návod jak zvládnout tě mám.

Objímáš mě, proklínáš mě, svádíš, dráždíš, odmítáš mě.
A já jistě vím jen, že jsi spolehlivě stále nestálá.

Po nocích o lítání zdá se mi,
navzdory tomu, že se bojím výšek.
Obvykle držím se při zemi
a stavy beztíže znám jen z knížek.

Nevím, kde křídla vzít,
proč se tak těžko shání.
Ptáci svý tajemství
dobře si chrání.

Každý den se zemskou tíží válčím,
zatím to ale vždycky končí pádem.
A tak jen ve snech se nad zemí vznáším.
Lítat se člověk zkrátka nenaučí za den.

Kde mám ta křídla vzít,
já vůbec nemám zdání.
Ptáci svý tajemství
dobře si chrání.

Jednou to dokážu,
jen zatím nevím jak.
Pak křídla roztáhnu,
poletím jako pták.

Až se to naučím,
nechci v tom zůstat sám,
tajemství jak lítat
jen tobě zašeptám

Já dobře vím, že máme stejný přání.
Až si to s panem Newtonem vyříkám,
mám v plánu splnit ti sen o lítání.
Chci, abys věděla, že s tebou počítám.

Nikdo neví, odkud přišel a kde se tu vzal,
jednou večer z čista jasna před lokálem stál.
Neuměl moc počítat, a nejpíš ani psát.
Zato ale dokázal na každej nástroj hrát.

Kytaru měl pořád s sebou, chodil s ní i spát,
jen co hrábnul do strun, celej svět se začal smát.
Rozbalil to tak, že nikdo sedět nezůstal.
Každej bližního měl rád, když na kytaru hrál.

S basou dělal divy, že sám čert se začal třást,
mrtvej se uzdravil a zloděj přestal krást.
Holky touhou šílely a on se jenom smál,
všichni byli v sedmym nebi, jen když jim basoval.

Pak z kapsy vytáh harmoniku, do dlaní ji vzal,
neuvěří, kdo neslyšel, co s ní dokázal.
Foukal tak, že nejspíš i sám Pan by záviděl.
Nikdo jinej s harmonikou tohle neuměl.

Piáno co nejmíň pět let nikdo neladil,
teď hrálo jako z nebe, jen když ho pohladil.
Svět mu ležel u nohou a on to nevnímal,
Jenom se usmíval a na piáno hrál.

Nikdo neví, kam se ztratil, proč tu nezůstal,
možná mu byl někdo v patách, snad před někým utíkal.
Nebo chtěl jen každej večer někde jinde hrát,
hudbou radost rozdávat a na holky se smát.

Dobře tě znám, tak už jednou provždy přestaň mi lhát.
Jestli ještě jednou přistihnu tě s jiným se smát,
asi tě nechám jít, klíče ti vrátím.
Stejně mám pocit, že už za tebe jen platím.
A tak jasně ti říkám, takhle dál nebudu hrát.

Už je to potřetí co viděl jsem tě bavit se s ním,
mám ti snad opakovat, že nemůžu smířit se s tím.
Nejspíš tě nechám jít, klíče ti vrátím,
musíš se naučit, že za chyby se platí.
A tak znova ti říkám, takhle dál nebudu hrát.

Možná se těšíš na žárlivý scény,
pak ale čeká tě zklamání.
Já totiž nebudu vyvádět, máš to marný.
Nejsem ten správnej typ na hraní.

Jestli chceš zůstat se mnou, ještě jednou šanci ti dám.
Bude to on, kdo dneska v noci domů vrátí se sám,
jinak tě nechám jít, už toho po krk mám.

Tak netvař se, že netušíš o čem je řeč,
máš nejvyšší čas rozhodnout se, co vlastně chceš.
Už jsi to slyšela dvakrát, takže to zkrátím.
Buď toho necháš, nebo klíče ti vrátím.
Já ti naposled říkám, takhle dál nebudu hrát.

Možná se těšíš na žárlivý scény,
pak ale čeká tě zklamání.
Já totiž nebudu vyvádět, máš to marný.
Nejsem ten správnej typ na hraní.

Jestli chceš zůstat se mnou, ještě jednou šanci ti dám.
Bude to on, kdo dneska v noci domů vrátí se sám,
jinak tě nechám jít, už toho po krk mám.

Musim si pořídit opravdovej gramofon,
pořádnej gramofon, s bednama a zesíkem.
Musim si pořídit solidní gramofon,
vopravdovej gramofon, ne jen klacek s hřebíkem.

Seženu si gramofon a jakmile ho zapojim,
volume doprava, ať to slyší celej dům.
Volume doprava, konečně to rozbalim,
nemyslim jen na sebe, zahraju i sousedům.

Málem bych pro samý jedničky a nuly,
úplně zapomněl, co bigbeatu sluší.
Černá deska placatá hraje hlavní roli
a nejlepší muzika ta vinylovou duši má.

Až budu mít gramofon, jó, to bude paráda!
Konečně si vychutnám, každou notu každej tón.
Pořádně to vosolim, položim se na záda,
to se ale budu mít, až si koupim gramofón.

Já mám novej gramofon a asi ho miluju,
za holkama neběhám a na bednu se nekoukám.
Já mám novej gramofon, bigbítem ho láduju,
vůbec nic mi nechybí, jenom si tak poslouchám.

Málem bych pro samý jedničky a nuly,
úplně zapomněl, co bigbeatu sluší.
Černá deska placatá hraje hlavní roli
a nejlepší muzika ta vinylovou duši má.

Od tý doby, co jsi pryč, nebaví mě vůbec nic.
Tak jenom sedim, do zdi koukám, smutnej song si smutně broukám.
Nechutná mi jíst, zato piju čím dál víc.
Tak jako film, kterýmu chybí děj, připadá mi celej můj svět šedivej.

Odešlas a zhasla světlo nejenom v mym pokoji,
nějak se to všechno zvrtlo, jak dům z karet sen se hroutí.
Myslel jsem, když už jsem velkej, že tmy se nebojim,
Ale když tu jsem tak sám, mám strach, že už se nerozsvítí.

Fňukám, vztekám se, brečím,
ale vůbec nevím, jak
mám z hlavy dostat tvoje jméno
A tak jen čekám na zázrak.

A ptám se, co se vlastně stalo,
Bylo to moc nebo málo.
Chtěl bych slyšet víc než jen pár prázdnejch frází.
Tak snad mě někdo zachrání a skončí tohle fňukání.
Možná je to všechno jen zlej sen, jen noční můra, která zmizí,
Až zase přijde ráno.

Už je to víc než čtrnáct dní, a jak se zdá, je zbytečný,
Doufat, že snad se ještě vrátíš, že je to jen dočasný.
Řeklas, nepiš, nevolej, tvý klíče leží na stole, jen důvod zůstal utajen,
Proč tvoje půlka postele teď prázdná je.

Tak v duchu volám o pomoc, chci utéct, ale není kam.
Na dně lahve pátrám po tom, proč tu nejsi a čí vinou.
Celej den a celou noc, se marně bráním vzpomínkám.
Probouzím se smutnej, sám a s hlavou těžkou kocovinou.

Fňukám, vztekám se, brečím,
ale pořád nevím, jak mám z hlavy dostat tvoje jméno
A tak jen čekám na zázrak.

A ptám se, co se vlastně stalo,
Bylo to moc nebo málo.
Chtěl bych slyšet víc než jen pár prázdnejch frází.
Tak snad mě někdo zachrání a skončí tohle fňukání.
Možná je to všechno jen zlej sen, jen noční můra, která zmizí,
Až zase přijde ráno.

Poslední dobou mi připadá
a rád bych věděl, čím to je,
že tenhle svět nějak nezvládám,
že už jsem vystřílel náboje.

Po ránu zvednout se z postele
zdá se mi čím dál těžší.
Nejde mi tvářit se vesele,
asi mám, asi mám něco s duší.

Přátelé říkají mi, že psa si koupit mám,
jiní mi radí cvičit jógu.
Štěstí se dostaví, když si nohu za krk dám
zatímco budu venčit dogu.

Taky bych mohl začít pít
anebo kouřit trávu.
Hlavně se musím nějak uklidnit,
zhluboka dýchat,
zbavit se temných stavů.

Už se to blíží, já cítím změnu.
Brzo se konečně odvážu.
Pak přidělí mi za odměnu
pokoj, co stěny má z polštářů.

A tak si říkám, jestli jinde nebylo by mi líp.
Já nevím, co mě tu drží.
Bude mi čtyřicet a nemám ani vlastní byt.
Ještě bych chtěl něco zažít.

Ve světě na mě jistě čekají,
nadšeně budou mě vítat.
Ve mně však pochyby hlodají,
jazyky neumím, taky se bojím lítat.

Jsem hajzl, do očí budu ti lhát.
Říkat, že miluju tě, i když chci s tebou jenom spát.
To proto, že jsem hajzl, jenže ty to nevidíš.
Umím bejt milej, vím co říct, snadno naletíš.

A ty bys chtěla chodit na procházky,
koukat na romantickej film.
Mě zajímá jen jestli bereš prášky,
kolik mě budeš stát a jak se ráno vypařím.

Byl to hajzl, jak mi jen mohl takhle lhát?
Říkal, že miluje mě,
přitom chtěl se mnou jen spát.
Byl to hajzl, vůbec mě neměl rád.
Sobeckej hajzl,
já kráva neměla mu dát.

Říkal, že budem chodit na procházky,
večeři za mě zaplatil.
A pak se zeptal, jestli beru prášky,
slíbil, že bude něžnej,
ráno se tiše vypařil.

Měla bys přestat věřit na pohádky, svět není romantickej film.
Některý věci nejdou vrátit zpátky.
Trochu si pobrečíš, za chvíli vyrovnáš se s tim.

Píšu ti dopis, žhavý láskou
na papír s monogramem.
Nechci tě odbýt esemeskou,
natolik jsem tebou zmámen.

Píšu ti, drahá, z velké dálky,
jak moc tvůj úsměv chybí mi.
V dopise co patří do obálky.
E-mail mi připadá poněkud laciný.

Ten dopis poletí, přes hory přes moře.
Navzdory století asi nic nezmůžem,
s tím, že mu potrvá možná víc než pár dní,
než dálky překoná, když není v kódu binárním.

Do řádků skládám písmen spoustu.
Žádný shift, enter, mezerník.
Prsty mám modré od inkoustu,
to že jsem takový romantik.

Obrázek zátiší s černou kočkou,
taky ti, milá, posílám.
Jenom pár prostých tahů tužkou,
já vím, že takové nenadchnou instagram.

Ten dopis poletí, přes hory přes moře.
Navzdory století asi nic nezmůžem,
s tím, že mu potrvá možná víc než pár dní,
než dálky překoná, není-li v kódu binárním.

Máš pravdu, drahá, známe se roky.
Snad jsem to trochu přehnal.
Posílám dopis a důvod je prostý,
není tu wifi a taky nemám signál.

Já jedu na výlet vysokou rychlostí.
Na víkend opět mířím z města ven za novou známostí.
Já pospíchám, chci s ní co nejdřív být.
Po týdnu toužím konečně svou milou znovu políbit.

Ale i když uháním tak, že mi ani vítr nestačí,
ostatní účastníci silničního provozu jsou v bezpečí.

Jsem řidič gentleman, já dávám přednost tak, jak má se,
obě ruce na volantu mám, neřídím jako prase.
Netroubím, nejsem sprostý a šoférům náklaďáků,
ani když se předjíždějí nenadávám do hlupáků.
Dokonalý nikdo není, i já jednu neřest mám,
jezdívám příliš rychle, vždycky když jsem láskou ovládán.

Mé doklady jsou v pořádku, mám technickou i lékárničku.
A předpisy dopravní, tak ty ovládám na jedničku.
Sleduji zrcátka, vždycky jsem připoutaný.
Respektuji plnou čáru, a řídím se značkami.
Jen na plyn šlapu příliš, když mi vášeň poroučí.
O závod se řítím k cíli, toužím-li držet milou v náručí.

Vždycky řídím střízlivý a na přechodu pouštím chodce.
Umím používat blinkr, poctivě stojím na stopce.
A když špičkou dopravní se prodírám za prací,
nevztekám se, že jsou v autech kolem samí darebáci.
Jen zkrátka jezdím rychle, netrápí mě pokuty .
Hlavně když jsem u své milé dřív alespoň o minuty.
Trvá to však jen do chvíle, než mě dívka opustí...
Pak, dokud nenajdu jinou, jezdím předepsanou rychlostí.